V městské radě zasedali vedle sebe Češi i Němci a zápisy byly vedeny v obou zemských jazycích. Výsledky I. světové války a vznik Československé republiky však Němce zklamaly a v obci se začaly projevovat národnostní rozpory. Město muselo být obsazeno oddíly 28. pluku nově vznikající Československé armády. Došlo k tomu 4. prosince 1918. Ještě po volbách v roce 1923 bojovali zástupci českých politických stran o to, aby zápisy z městské rady byly i nadále vedeny dvojjazyčně. O rok dříve se podařilo české menšině dokončit stavbu měšťanské školy.
V dalších letech pak došlo v obecním politickém životě k uklidnění. Městští radní měli jiné starosti, hlavni finanční. Způsobovala je složitá soustava obce Oseka tvořena několika osadami, obtížné vymáhání obecních přirážek k daním a odpisy největším daňovým poplatníkům (např. Duchcovské uhelné společnosti se sídlem v Teplicích). Současně rychlý růst města vyžadoval nákladné investice, na něž si město muselo půjčovat. Velké potíže mělo např. s půjčkou 1 200 000 korun na rekonstrukci vodovodního potrubí, které bylo od roku 1894, kdy bylo zavedeno, značně opotřebováno.
Nejvíce rozvlnila hladinu místního veřejného mínění katastrofa na Dole Nelson III. Před pátou hodinou odpolední dne 3. ledna 1934 se za podvečerního soumraku ozvala v podzemí dolu hromová rána, země se zachvěla, z obou důlních jam vyšlehly plameny a vyvalil se do velké výše sloup dýmu. Těžní věž se zhroutila a okolní budovy zachvátil požár. Přes velké úsilí a obětavost záchranářů zůstalo v podzemí 144 mrtvých. V následujícím roce, 5. května 1935, bylo na paměť této tragické události odhaleno sousoší zobrazující truchlící rodiče mrtvého horníka. Navrhl je architekt Josef Grus a v kameni pak dílo ztvárnil sochař Karel Pokorný.
Tato katastrofa postihla Čechy i Němce stejně jako hospodářské krize počátku třicátých let. Až do této doby příslušníci obou národů se stavili ke všem ožehavým otázkám víceméně společně, národnostní rozpory se v zápisech obecního zastupitelstva neobjevovaly. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu se začala v českém pohraničí situace v tomto směru zhoršovat. Podle výnosu okresního úřadu v Duchcově z 28. ledna 1938 byly zbaveni funkcí v obecním zastupitelstvu, obecní radě a finanční komisi, členové Sudetoněmecké strany a nahrazeni členy německých státotvorných stran. Starostou se stal Vilém Franzl z německé strany živnostenské.
V obecních volbách 28. května 1938 již jasně zvítězila sudetoněmecká strana. Přesto byli v zastupitelstvu ještě delegováni i členové německé sociální demokracie a zástupci českých politických stran. Po obsazení pohraničí německou armádou po uzavření Mnichovské dohody byl v obci zaveden vůdcovský systém, o všem autoritativně rozhodoval starosta. Hodně Čechů z města uteklo. Svědčí o tom sčítání lidu z roku 1939, kdy mělo město 7 700 obyvatel. O čtyři roky dříve zde žilo 9 360 lidí.
Nadšení oseckých Němců z připojení k Velkoněmecké říši však začalo v průběhu válečných let a stupňujících se těžkostí dostávat povážlivé trhliny. Muži museli na frontu a místo nich přicházela často úmrtní oznámení. Objevil se nedostatek potravin a veškerého spotřebního zboží.
Nesouhlas zbývajícího českého obyvatelstva s nastalým stavem vyústil až ve vznik organizovaného protinacistického odboje. Za tuto činnost byli v roce 1943 popraveni Václav Vodička, Václav Krtek z Hrdlovky, František Kubát z Háje a Emil Kavan z Oseka. Na hřbitově je pohřben Vladislav Laun, účastník bojů 11. československého pěšího praporu u Tobruku a Bejrútu pod velením podplukovníka Karla Klapálka. Na jedné z rodinných hrobek je také uvedeno jméno Rudolfa Jelena, pilota RAF, který se zúčastnil leteckých bojů nad Velkou Británií. Zahynul 10. ledna 1945 a je pohřben na československém oddělení hřbitova letců v britském Brookwoodu.
V Háji působil od roku 1926 jako řídící učitel Jan Zelenka. Byl činný v tělovýchovné a vlastenecké organizaci Sokol. Po roce 1938 se přestěhoval do Prahy a tady pracoval nejdříve jako učitel v Dejvicích a potom jako ředitel školy ve Vršovicích. Kromě toho byl zapojen pod krycím jménem Hájský v sokolské odbojové organizaci Jindra, pomáhal při ukrývání parašutistů Jana Kubiše a Josefa Gabčíka, kteří spáchali atentát na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. Mezi oběti následného teroru patřil i Jan Zelenka. Byl prozrazen a při pokusu gestapa jej 17.6.1942 zatknout se ve svém pražském bytě otrávil, jeho syn Jan Milíč Zelenka se týž den též otrávil v Záběhlickém lese a jeho manželka byla popravena 24. října v Mauthausenu.
V samotném Oseku se však válka projevila až na samém konci. Přes město často přelétala spojenecká letadla. Dne 24. srpna 1944 po poledni byla jedna z létajících pevností B 17 sestřelena při bombardování Záluží. Dopadla přímo do prostoru Dolu Alexandr a vybuchla. Kolem se seběhli lidé. Při následující explozi bylo těžce popáleno 13 lidí, z nichž 11 zemřeno v nemocnici. Z devíti členů posádky havarovaného letadla šest lidí zahynulo, třem se podařilo vyskočit s padákem. Padli sice do zajetí, ale zachránili se. Po válce byl padlým americkým letcům odhalen pomník (26. srpna 1946). V roce 1952 byl zrušen, ale 8. května 1990 byl obnoven.
Po skončení války v roce 1945 byla velká většina Němců z Oseka odsunuta a na jejich místo postupně přicházeli Češi. Osamostatnila se obec Háj u Duchcova a odtrhla se Loučná. Naopak se v roce 1961 přičlenila k Oseku Dlouhá Louka. Osada Rýzmburk byla v roce 1949 přejmenována na Hrad Osek. Počet lidí, žijících ve městě a přilehlých osadách v celku poklesl. V roce 1950 měl Osek 4 060 obyvatel a za dvacet let dalšího vývoje se tento stav snížil na 3 700 občanu.
Roku 1975 byla k obci přičleněna část katastru zrušené Hrdlovky. Značná část jejích obyvatel se přestěhovala do nově vystavěného sídliště v Hrdlovské ulici. Počet lidí, žijících v Oseku, tak výrazně stoupl, v roce 1980 činil 5 660 osob. Tuto demografickou situaci již nijak výrazně nezměnila ani výstavba dalšího sídliště v lokalitách Kolonie a Na Chmelnici v letech 1988-1990. Dnešní město s osadami Hrad Osek a Dlouhá Louka, v níž žijí převážně chataři, obývá 5 200 lidí.
Ačkoli v období vlády komunistické strany nemohli lidé vyvíjet veškeré aktivity, které by chtěli, probíhal v Oseku poměrně živý kulturní a společenský život, soustředěný kolem divadelního souboru, vedeného MUDr. Klačerem. Pracovaly zde také víceméně nepolitické organizace, jakými byly Svaz požárníků, TJ Baník, oddíly turistiky, lyžování, odbíjené, Český kynologický svaz, rybáři, myslivci, teraristé, Svaz chovatelů, zahrádkáři, radisté a další. Po roce 1989 vznikla zdejší odbočka Českého svazu ochránců přírody a o rok později byl obnoven “Kuřácký spolek počestné vobce Husinec”. V roce 1990 byla znovu zřízena tělovýchovná organizace Sokol. Pracoval zde Dům kultury a dodnes mohou občané využívat služeb městské knihovny. Pravidelně se konají široko a daleko proslulé srpnové poutě. Osecké děti se ve svém volném čase zúčastňují pestré činnosti Domu dětí a mládeže, který pro ně připravuje také zájezdy a organizuje pobyty v letních táborech. Děti se také věnují sportu v tělovýchovné jednotě Baník Osek, která se může pochlubit nejširší dětskou základnou v celém okrese.
V roce 1996 oslavil osecký klášter 800 let od založení svého konventu. V dlouhých staletí prošel křivolakými cestami osudu. Dvojnásobně to platí pro období po druhé světové válce. Cisterciáci z kláštera nuceně odešli a nadále jej pak po krátké období spravovali salesiáni. V roce 1950 v něm bylo zřízeno jedno z internačních středisek pro mnichy z celých Čech. Poté zde byly internovány sestry z různých řádů. Více než dvě stě je jich pochováno na městském hřbitově. Ve složitém poválečném období byla zničena jedna ze vzácných knihoven – konventní knihovna, některé cenné předměty zmizely, staré rukopisy, tisky a obrazy byly rozptýleny do různých muzeí a galérií. Klášterní kostel byl posléze zpřístupněn veřejnosti jako kulturní památka. Zájem o zhlédnutí tohoto architektonického a uměleckého skvostu byl a je velký – například v roce 1984 tudy prošlo 14 167 návštěvníků a dokonce se tu filmovalo. Natáčely se zde a v dalších částech Oseka některé scény filmu režiséra A. Moskalyka v československo-polské koprodukci Kukačka v temném lese, o dva roky později tady točil režisér Jaroslav Jireš film Lev s bílou hřívou. Osek hostil filmaře i při natáčení českého snímku Signum laudis a filmu Na západní frontě klid v československo-anglické koprodukci.
Po listopadu 1989 se do svého bývalého sídla opět vrátili cisterciáci. Dne 21. března 1991 přišel opat Bernhard Thébes a začala znovu vznikat klášterní komunita. Přelomový byl rok 1992, kdy byl klášter definitivně navrácen cisterciákům. Kromě toho proběhly v tomto čase ještě další dvě významné události. Ve dnech 27. - 30. srpna se na opatství konal XXIV. evropský kongres pořádaný Sdružením sv. Benedikta na téma “Kulturní význam pohraničních oblastí pro sjednocení Evropy”. Zúčastnila se jej řada významných evropských osobností a představitelů českých církevních kruhů, mezi nimi pražský arcibiskup Miloslav Vlk a P. Václav Malý. V říjnu pak vznikl Spolek přátel kláštera v Oseku. Klášter totiž slouží nejen sakrálním účelům, ale jeho velkolepý chrám, historické prostory kapitulní síně a křížové chodby jsou nadále přístupné i veřejnosti. Pořádají se v nich koncerty a další kulturní akce. V roce 1995 byl klášter vyhlášen národní kulturní památkou a o rok později tu proběhly oslavy 800. let od založení klášterního konventu.
[Pohled od Oseckého rybníka na údolí hradu Rýzmburk] Osek však nezískává svou proslulost jen z dobře využité tradice, ale i činů, které prosazují netradiční, nevšední novinky. Nepochybně k nim patří skutečnost, že již v roce 1993 byla v lokalitě Dlouhá Louka dokončena větrná elektrárna s jmenovitým výkonem 315 kW, která měla ověřit možnost využití větrné energie v Krušných horách. Provoz zajišťoval Ústav fyziky atmosféry Akademie věd ČR. Po skončení grantového programu byla elektrárna demontována. V místě zůstal jen betonový základ stavby. Na vrchu Vlčák poblíž Dlouhé Louky byl postaven 40 m vysoký stožár. Jde o stavbu Českého telekomunikačního úřadu, jejímž hlavním účelem je monitorování kmitočtového spektra, zda uživatelé dodržují české předpisy a mezinárodní dohody a vysílají pouze povoleným výkonem a druhem provozu ve vymezených segmentech, aby nedocházelo ke vzájemnému rušení různých služeb. Na základě dohody s ČTÚ byl součástí stavby ochoz s přístupovým schodištěm. Ochoz ve výšce 15m nad terénem slouží jako celoročně volně přístupná rozhledna. Stavba byla dokončena v roce 2006.
Stejně jako v celé republice proběhly v Oseku na konci roku 1989 události, které radikálně změnily poměry ve městě. 4. prosince se konalo na Klášterním náměstí poprvé shromáždění Občanského fóra. Na počátku bylo změněno složení poslanců, městského národního výboru, aby byla zlomena moc komunistické strany. V komunálních volbách 20. listopadu 1990 zvítězilo Občanské fórum a starostou se stal Miroslav Kulhan.
Město se v posledních letech hodně změnilo, až již jde o obnovované fasády domů, úpravy a oživení veřejných prostor, vznik četných restaurací a hospůdek, obchůdků i prodejních stánků. Procházející se či projíždějící turisté i obyvatelé města mohou použít služeb mnoha soukromých provozoven, často si vzájemně konkurujících. V autokempu umístěném u Oseckého rybníka, kde je v létě pěkné koupání, mohou ti skromnější najít ubytování v chatičkách, ti náročnější v přitažlivě vyhlížejícím motelu Horal.
Podkrušnohorský Osek také nachází stále více návštěvníků. Přitahuje je pozoruhodná historie města, tradice, památky, které svým významem daleko přesahují region. Bohaté možnosti letní i zimní turistiky, skutečnost, že město je ideálním východiskem pro výlety do Krušných hor. K růstu návštěvnosti přispívá i dobrá dopravní přístupnost města. [Klášterní náměstí] Vede přes ně silnice I. třídy I/27 do Mostu přes Litvínov, Osek a Hrob do Dubí, směrem na Děčín a Liberec, dále silnice III. třídy jednak do Duchova, jednak do Dlouhé Louky a dále do Krušných hor. Autobusem je možno se přímo dostat do Mostu, Litvínova, Ústí nad Labem, Bíliny, Duchcova, Teplic, Dlouhé louky, Hrdlovky a Hrobu. Do Litvínova a Mostu vedou dokonce i linky městské hromadné dopravy. Kromě toho vede přes zastávku Osek-město (horní nádraží) železniční trať č. 1345 Most-Louka u Litvínova a na dolním nádraží staví vlaky z trasy č. 134 Oldřichov, Osek, Litvínov.
Současnost odívá toto starobylé lidské sídlo do pestrého hávu změn a otevírá mu naději do budoucnosti. Přejme mu, aby i v dalších desetiletích bylo příjemným domovem svých obyvatel a přitažlivým, žádoucím cílem domácích i zahraničních hostů.
dr
