První dochovaná písemná zmínka o Brandově pochází z roku 1549. Svůj název nejspíše přejala od pravděpodobného zakladatele Němce Branda. Pojem Brand znamená žár, pálení, požár a německý kolonista jej dostal díky svému způsobu získávání půdy - vypalováním lesů. Před rokem 1848 patřil Brandov k panství Červený Hrádek. Po roce 1850 se stal samostatnou obcí s osadou Zelený Důl. Brandov byl významný těžbou železné rudy a mnoho zdejších obyvatel se také věnovalo dřevovýrobě. Již koncem 16. století byl Brandov městečkem ulicového typu s obdélníkovým úzkým náměstím. K roku 1622 je zde poprvé zmiňován i kostel. V letech 1720 - 1730 proběhla přestavba do dnešního barokního slohu kostela sv. Michaela archanděla, jehož součástí je socha sv. Jana Nepomuckého umístěna před kostelem. V roce 1780 byla v Brandově zřízena fara. Je zde také kaple Vzkříšení páně, která byla vystavěna na obecním hřbitově v roce 1884. Obec byla významnou těžbou kamenného uhlí (antracitu). První pátrání po kamenném uhlí proběhlo v roce 1851, ve 135 loket hlubokém vrtu se však uhlí nalézt nepodařilo. V následujícím roce byly provedeny další vrty, při nichž se již úspěch dostavil, stopy kamenného uhlí byly nalezeny v lese na Koňském potoku. Brzy nato se utvořila důlní společnost a roku 1853 se začalo těžit. Šachta dostala jméno "Gabriela" na počest hraběnky Buguoyové, majitelky panství Červený Hrádek. Na počátku 60. let se těžba značně zvýšila, když však roku 1863 hraběnka zemřela, dostaly se brandovské doly do úpadku. Mezitím panství Červený Hrádek zdědila Gabrielina dcera Isabella, jejíž dcera byla provdána za prince Bohumíra z Hohenlohe - Langenburgu. Princ Bohumír roku 1866 padl v bitvě u Hradce Králové a správu panství tak v roce 1887 převzal jeho syn, jménem rovněž Bohumír. Roku 1893 koupil brandovské doly Jan Schlutius, majitel rytířského statku na Karově v Meklenbursku. Za jeho správy zdejší hornictví zažívalo opětovný rozvoj. Po roce počet horníků na dole vzrostl na 15 a k roku 1900 jich zde bylo již 92. V červnu roku 1898 byla u šachty také postavena dráha na kozách a násypka. K této šachtě náleželo 16 dvojitých dolových měr. Na konci 19. století je Brandov uváděn jako farní ves v Čechách, mající vedle kostela sv. Michaela také školu, poštu a mlýn. Žilo zde 1168 německých obyvatel, živících se dobýváním kamenného uhlí a výrobou dřevěných hraček. Na počátku 20. století počet horníků nadále vzrůstal, firma pro ně proto postupně zbudovala hornickou kolonii. V blízkosti dolu tak do roku 1902 vznikla nová část Brandova v dnešní místní části, který zůstal místní název „kolonie“. Na přelomu let 1901 - 1902 bylo postaveno parní těžní zařízení a zvláštní vrtná věž. Těžní štolou až doposud zůstávala stará, 600 metrů dlouhá a 60 metrů hluboká šachta "Gabriela". V roce 1906 otevřel Schlutius na začátku obce novou moderně zařízenou šachtu "Zdař Bůh". Ještě do konce roku byla u této šachty vybudována rozsáhlá budova s kancelářemi a byty pro úřednictvo. Šachta "Zdař Bůh" byla spojena lanovou dráhou s úpravnou, ležící na německé straně hranic v katastru města Olbernhau. Sem bylo dopravováno všechno vytěžené uhlí a po roztřídění se rozesílalo do světa pod názvem „Olbernhauské antracitové uhlí“. V roce 1910 je v obci uváděno dokonce 2 896 obyvatel. V roce 1914 vypukla první světová válka a došlo k uzavření hranic se Saskem. Současně bylo přerušeno telefonické spojení, nutné k provozu lanové dráhy a uhlí muselo být ukládáno v Brandově na haldách. Teprve po delší době a řadě jednání s příslušnými úřady bylo povoleno obnovení telefonního spojení a lanová dráha tak mohla být opět uvedena do provozu. V roce 1921 byly práce na dolech na několik měsíců zastaveny. Následně byla zahájena demontáž vnitřního zařízení dolu i důlní budovy. V roce 1924 na dole pracovalo již pouze 73 dělníků. Mnoho obyvatel Brandova si tak muselo najít jiné povolání a řada zdejších horníků se tak uplatnila jako stavební dělníci, tesaři či soustružníci dřeva, další byli přijati na vzdálených dolech severočeského uhelného revíru pod horami, někteří byli zaměstnáni ve válcovně firmy F. A. Lange v Zeleném dole, osadě Brandova. V roce 1930 je v obci uváděno 2 473 obyvatel. Za okupace Němci v Brandově prováděli průzkum, zda by nebylo možné těžbu na zdejších dolech obnovit. Důlní práce však byly v roce 1942 definitivně zastaveny. Jak ukázal pozdější průzkum, zásoby v těchto dolech jsou již téměř úplně vyčerpány. Po roce 1945 proběhl odsun německého obyvatelstva, čímž se Brandov, jehož obyvatelstvo bylo téměř výhradně německé téměř vylidnil. V roce 1950 je v obci uváděno pouze 395 obyvatel. Tento počet pak v průběhu let klesal a v současnosti v obci žije 290 obyvatel.
Podle archeologických nálezů se v obci nacházel také „Brandovský hrad – loupežnická skála “, který byl založen nejspíše ve druhé polovině 13. století a podle umístění v sousedství zemských hranic u obchodní cesty do Saska mohl sloužit jako strážní bod, kde se vybíralo clo. Není jasné, zda stál na české nebo saské straně hranice, ale pravděpodobnější je příslušnost k českému království. Na přelomu 13. a 14. století hrad vyhořel a poté byl opuštěn. Nálezy zuhelnatělého dřeva v zalesněné skále v kolonii dokládají, že hrad byl především dřevěný a jednalo se pravděpodobně jen o malou a jednoduchou stavbu. O hrádku se nedochovaly žádné písemné zprávy, takže není známé ani jeho jméno.
dr
