První písemné zmínky o Měrunicích pocházejí z 12. století, kdy obec patřila k teplickému klášteru zasvěcenému Janu Křtiteli, jehož zakladatelkou byla královna Judita, manželka krále Vladislava I.
Nejstarší osídlení je známo již o mnoho dříve. Již v 8.století zde žil lid knovízké kultury. První doklad prokazující existenci obce pochází z roku 1295 a zmiňuje se o vladykovi Janu, který vlastnil zdejší tvrz, nejstarší budovu v obci, která je dodnes součástí statku, a vlastnil patrně i ves. Podle Přemysla Peera v knize „Dějiny Teplicka do roku 1848“ byly Měrunice zemanskou vesnicí. V letech 1310-1325 se uvádí na tvrzi měrunické zeman Mikula,který drží část vsi. Název obce se vyvíjel z názvu Miroňice, což by mohlo značit lid Miroňův.
Měrunice v té době byly pravděpodobně drženy několika zemany.Ve 14.století byla ves
v držení tří zemanů a byla rozdělena dle toho.V tomto století patřila část vsi ke hradu Skalce. Druhou část vlastnili přibližně od roku 1300 společně Lipold a Frycek z Moravěvsi, po roce 1363 ji spravoval již jen Frycek.Třetí část vlastnil Bavor z Měrunic,jenž měl v erbu podkovu.
Počátkem 14. století koupili od pánů z Moravěvsi díl obce Vchyňští.
Kolem letopočtu 1380 vlastnili ves bratři Rykéř,Petr a Eberhard ze Skalky a Martin Vchyňský, který byl v roce 1386 patronem kostela svatého Stanislava, jenž je dnes význačnou kulturní památkou.
Od roku 1415 do konce 15.století byli majiteli vsi, která patřila dříve ke hradu Skalka, rytíři ze Sulevic.Nejprve snad Erhart, pak syn Vaněk a Erhart. K letopočtu 1444 se v písemnostech vyskytuje jméno Jana z Měrunic , kdy patrně prodával ves Újezd i s tvrzí. Není nijak doloženo, zda Jan z Měrunic sídlil na tvrzi.
Přibližně v polovině 15.století se objevuje jméno Katharina von Kistri, jež měla darovat poddaným les.
Počátkem 16.století koupil Děpolt z Lobkowic část obce, jež drželi Vchyňští , který již dříve koupil část obce patrně kolem roku 1538, jak uvádějí Desky Zemské. Do poloviny 16.století patřil statek pánů z Měrunic Lounům.
Po neúspěšném povstání měst proti Ferdinandu I. v roce1547 propadnul majetek lounských královské koruně. Postupem doby koupili majetek Lobkowicové .
Od 16.století spadají Měrunice pod bílinskou větev rodu Lobkowiců.
Od tohoto data toho o vsi není moc známo.Lobkowicové spravovali majetek nepřetržitě až do období první republiky.
Přibližně od r.1600 začala v Měrunicích pracovat matriční správa. Z konce 17.století je známo jméno rychtáře Stanislava Redela a jeho rádců, jimiž byli Georg Sieber , Georg Pflugbeil a Jakob Kose.
K roku 1787 měla obec 77 domovních čísel.
Pěstovalo se ovoce, byla zde činnost rolnictva a těžily se české granáty na vrchu, jenž se dodnes nazývá Granátka. Tento nepatrný vrch, jenž leží asi 300 m jižně od obce, byl ke konci třetihor sopkou. Opalisové hadce zvané granáty pro svou příznačnou barvu se zde nachází dodnes.
V roce 1833 patřilo měrunické panství pod libčeveské a drželi jej, jak bylo řečeno, Lobkowicové, přesněji v té době Ferdinand Lobkowický.
Měrunice měly v té době 438 obyvatel a německy se zvali Meronitz.
Kolem r.1870 měly již školu, poplužní dvůr, kostel Sv.Stanislava byl farním, měly ovčín, mlýn i myslivnu.
Ottův slovník naučný se zmiňuje o Měrunicích též v tomto duchu.
V té době se zde těžilo mladé hnědé uhlí, kterým se topilo i v parních pračkách na statku, ale bylo i jedním z hlavních příjmů pro obyvatelstvo v době, kdy bylo málo práce.Dolovalo se ručně a dodnes jsou zde patrné stopy po této činnosti, hlavně propady.Traduje se, že se jednoho dne propadla země pod orajícím sedlákem a ten zmizel i s potahem a pluhem.Slabá vrstva bílých nadložních písků umožňovala celkem snadné dolování
V době těžby granátů a dolování dosáhl počet obyvatelstva bezmála 1000.
Postupný úbytek obyvatelstva nastal po ukončení těžby granátů a hlavní vliv měl na stav obyvatel i rozvoj těžby hnědého uhlí a průmyslu v pánevní oblasti. Vesnice získala zpět zemědělský charakter a ten si drží dodnes. Obec Měrunice, stejně jako ostatní obce v okolí, byla po roce 1938 připojena k německé říši,jako součást sudetské župy. Hranice s protektorátem byly nedaleko obce směrem na jihovýchod a směrem na jihozápad k městu Louny. Největší úbytek obyvatel nastal při odsunu německých obyvatel po druhé světové válce, která se obce jinak vůbec nedotkla.
Z tak rapidního úbytku obyvatel se obec velmi těžko vzpamatovává dodnes, kdy počet obyvatel stagnuje na přibližně na 250, s připojenou obcí Žichov potom čítá na 300 hlav.
Socializace venkova a zejména kolektivizace zemědělství poznamenala významně zdejší prostředí. Nedá se říci, že zcela negativně, jelikož za činnosti státního statku nastal rozvoj zemědělské výroby a v zemědělství měla obživu většina obyvatel, hlavně v živočišné výrobě.
Po roce 1989 dochází k likvidaci státního statku a k úplnému útlumu živočišné výroby. Půda se vrací restituentům, převažuje hlavně rostlinná výroba. Nastává strmý nárůst nezaměstnanosti, který ještě umocňuje restrukturalizace průmyslu a útlum těžby uhlí v pánevní oblasti. Procento nezaměstnanosti dosahuje bezmála hrozivých 30% .
dr
